Románské nábytkové umění

Při pohledu na tyto výrobky vyvstává myšlenka, že předmětům románského období chybí profesionální rutina. Bylo to především tím, že všude tam, kde přetrvávalo naturální hospodářství, byly předměty sloužící běžnému životu vyráběny co nejjednodušeji, protože měli sloužit je vlastní potřebě. Teprve směna za kvalitní protihodnotu vedla k úsilí po vyšší úrovni - od diletantské nemotornosti k profesionální kvalitě. Pravda, vyskytovala se díla, která je možné nazvat uměleckými. Ve vlastnictví Karla Velikého a Ludvíka Pobožného se podle starých pramenů vyskytovaly stolky provedené dokonce ve zlatě a ve stříbře. V Cáchách je uchován císařský trůn.

Když jsme se zmínili o těchto druzích nábytku, musíme si uvědomit, že křesla i židle platily za nábytek určený jen pro osoby ve společnosti nejvýše postavené. Řadoví obyvatelé středověké Evropy se ve svých domovech obklopovali předměty a nábytkem velmi prostým a přitom pořízeným velmi primitivním nářadím. Sekyry, dláta, pily, vrtáky a nože byly jedinými nástroji raného středověku, ke kterým teprve až v jeho závěru, ve vrcholné gotice, přibyl hoblík. Byl to nábytek jednoduchý, primitivní, který vycházel z prostého každodenního života. Nebylo také valného rozdílu mezi bydlením feudálního pána a jeho poddanými. Oběma chybělo komfortnější vybavení prostorů, které by zpříjemnilo žití, především chybělo vybavení poskytující dostatek tepla.

V období rané evropské společnosti sehrál při vybavování obydlí významnou roli i nedostatek individualismu. Odráželo se to v životě celé obce i v rodině. Snad proto mohli lidé středověkého románského období společně bydlet v jedné místnosti a spávat v jedné posteli. Postel byla po celé období středověku základním nábytkovým předmětem. Lůžkovou plochu vyvýšenou nad podlahu předcházelo ustýlání na zemi. Větší pohodu při odpočinku a spánku poskytovala na podlaze rozprostřená sláma, kožešiny a slamníky. S poznámkou o spaní na slámě, uložené na podlaze, je možné běžně se setkat v poznámkách historiků.

Časný evropský středověk - odlišným způsobem života a životního stylu, chápání, či spíše nechápáním základních principů hygieny - vytvořil oproti helénskému vzdušnému lůžku postel jako samostatný bednovitý prostor. V severních částech Evropy byl vytvořen lehací nábytek, lišící se od antického lůžka především tím, že se nelehalo na lože, ale do něho. Chladné prostředí, tuhé zimy a potřeba tepla ovlivnily tvar, vzhled, umístění i používání postele.

Lůžko - postel raného rozvoje feudalismu byla na severu Evropy hrubě opracovaná dřevěná "bedna" se stropem a s vysokými postranicemi. V prostoru místnosti byla tak vytvářena druhá prostora, tesařsky vyrobená, s lehací plochou vyvýšenou nad podlahou. Postel nabývala na rozměrech a zpravidla poskytovala celé rodině spaní pohromadě. Její vyvýšení nad podlahou umožňovalo umístění zásuvek v její spodní části. I tyto zásuvky často poskytovaly místo pro spaní. Postel jako samostatný monofunkční předmět byl do značné míry kusem nábytku výlučným. Proto byl používán především vlastníky obydlí. Ostatní příslušníci rodiny spali na lavicích nebo truhlách, na pryčnách a ve chlévech. Ve středověkém severoevropském lidovém domě vzniklo také vestavěné lůžko - stavebně přičleněné k jedné ze stěn obývaného prostoru. Po délce stěn bývala umísťována i dvě lůžka za sebou. Pro jejich minimalizované rozměry v nich bylo možné spát jen v zalomené poloze - v polosedě.

Nejrozšířenějším nábytkem, který sloužil nejen k sezení, ale i ke spaní, k nočnímu odpočinku, byly lavice. Ty nejjednodušší byly vytvořeny vlastně jen z prkna na čtyřech nohách nebo byly vyzděné v okenních výklencích. Ve svém vývoji byly lavice zdokonaleny a opatřeny zádovým opěradlem a područkami. Pozdější lavice, které sloužily jako nejrozšířenější sedací nábytek, byly konstruovány z hranolů dřeva, spojovaného čepováním.

Pozoruhodné na dochovaných lavicích je zdobení nosných částí soustruhováním. V pozdějším středověku bylo soustruhování používáno i při tvorbě křesel, židlí a stoliček, používaných ve dvorských sídlech a v sakrálních stavbách. Soustruh a práce soustružením byla známá v Německu, Francii i ve Skandinávii. K židlím, které se vyskytovaly poskrovnu, patřila i románská třínohá židle. Používány byly i skládací stoličky. Nejvznešenějším sedacím nábytkem bylo křeslo. Uměleckoprůmyslové muzeum v Oslu uchovává středověký skvost soustružnického umění, pocházející z Baldisholu. Soustružnický um dokladuje i několik dodnes zachovalých románských lavic, u kterých bylo k ozdobení primitivního tvaru výrobcem použito bohatého profilování a žlábkování, které je tímto opracováním poměrně masivních trámků velmi zdárnou ukázkou románského soustružnického umění.

Stůl v období raného středověku, jako monolitický a stabilní předmět, byl v obytných prostorách vzácností. Bývala to zpravidla pouze stolní deska z fošen sestavená, která byla ukládána na kozové podstavce. Stůl byl sestavován v místnosti a sloužil pouze v čase stolování. U stolu stávaly lavice a to jen po jejich jedné straně se stěnou za zády, tak aby stolující stále viděli na vstupní dveře do místnosti. Po použití byl stůl rozebrán a odkládán stranou. Je pozoruhodné, že v prostých lidových příbytcích nebyla potřeba vysokého pevného stolu dlouho pociťována.

Zcela jistě základní roli v příbytcích románského středověku sehrála truhla, která byla řešena tak, aby mohla být co nejrychleji přenášena a převážena. V ní byl ukládán nejcennější majetek. Byl to také nejdůležitější kus nábytku a zpravidla i jediný, který byl ve chvílích ohrožení z příbytku odnášen. Byl i nadále, tak jako v počátku středověku, vydlabáván z kmene stromu. Pro zajištění pevnosti byl opásáván železy a zabezpečován železným pobíjením. Kování, které bylo osazováno na korpusy truhel vytvořených z fošen, bylo v raném románském období stejně primitivní jako samotná schránka na cennější předměty. To teprve ve třináctém století, v době rozvinutého gotického řemesla, vycházely z dílen tehdejších kovářů železná kování, které je možné nazvat uměleckými díly.

Skříně sloužily především v sakristiích. V pozdním románském období byly sestavované z těžkých fošen a často i trámků. Poskytovaly možnost uložení menších rouch a chrámového nářadí. Románskou skříň, která se dochovala v sakristii v kostele v Aubazina, bychom mohli členěním a celkovým pojetím přirovnat k románské truhle. Dochovaly se jednokřídlé i dvoukřídlé skříně. Na nich bývaly štítová zastřešení a plochy stěn sestavovaných z fošen bývaly okovány železnými pásy.

Byli to teprve řeholníci, vysíláni římskou křesťanskou církví, kteří šířili nejen víru, vzdělanost, ale posléze i opětné poznávání řemeslných technologií. Kláštery byly také prvními stavebními hutěmi a řemeslnickými dílnami, které se staly ostrovy kultury ducha i práce. Zde docházelo ke specializaci řemeslnického umu. Zde se soustředili zdatní řemeslníci všech oborů zúčastněných na stavbách a vybavování románských chrámů. V klášterech bylo centrum tehdejší kultury a umění.